Comics Frenzy: Zlatá šedesátá

Máte rádi horory? Já jo. A jestli máte rádi válečný témata, je to ještě lepší. A co zombíci? Líbí se vám zombíci? Tak to je super. A co takhle, když se tohle všechno splácne dohromady? Že si to neumíte představit? Tak to vás vítám ve světě komiksové série '68 od Image Comics, kde během války ve Vietnamu lidi bojujou o život nejen mezi běsnícíma armádama, ale i mezi hordama nemrtvých. Vítejte v rozběsněným pekle.

Psal se rok 2011 a tři frajeři Nat Jones, Mark Kidwell a Jay Fotos vypustili do světa svůj novej projekt, kterej vydali pod hlavičkou vydavatelství Image Comics. Projekt žije svým vlastním životem, má i svou webovou stránku a nikdo, krom Nata, Marka a Jaye, do něho nesmí kecat. Tato záležitost se nám snaží odpovědět na otázku "Co kdyby...?", nebo "Jak by to vypadalo, kdyby...?". Tedy konkrétně, jak by to vypadalo, kdyby v osmašedesátým během války ve Vietnamu, postihla Zemi epidemie chodících mrtvol.

A tak se do toho hoši pustili. Scénář psal Mark Kidwell, kresbu si vzal Nat Jones. Jay Fotos vymyslel a vytvořil logo a kreslí obálky. Vznikly první příběhy s touto fiktivní zápletkou a čtenáři byli doslova zaražení do židle. Není to konkurence vynikajících Živých mrtvých, jak spousta lidí předpokládala. Živí mrtví jsou survival, kterej se zaměřuje na skupinku protivnejch lidí, kteří jen tak tak přežívají ve světě zombáků, kdežto '68 je zombie masakr. Vyvražďovačka. Je válka, proboha! Nemůže tu být řeč o mladíkovi a jeho těhotné přítelkyni, kteří se schovávají v kostele a shání konzervy lančmítu. Chcete přežít válku a vrátit se domů? Tak se holt musíte prosekat Vietnamci i těma kráčejícíma hnilobama. Tím ale nechci říct, že by to byla jen bezduchá řezničina ve stylu Kolik headshotů dokážeme naskládat na jednu stránku. Scénáře jsou psaný dobře, logicky, mají v sobě nečekaný zvraty, strach, akci, rozvětvenej příběh, melancholický momenty, zoufalství, nemoci, hlad a to všechno, co k odporné válce patří.

Na skládání příběhu šli autoři od lesa. Teda od pralesa ... nejlíp toho kambodžskýho. Příběh má tak 4 - 5 čísel (sešitů), pak skončí, vyjde v souborné knize a další je zas o někom jiným, v jiné situaci, na jiným místě. A zas to samý. Čtyči, maximálně pět sešitů, kniha a jede se na další. Nostalgicky působí momenty, kdy se pak spolu různý části oněch příběhů prolnou (jelikož se všechny odehrávají jakoby ve stejným čase ... takový to "mezitím an druhým konci ostrova"). Například, když hlavní hrdina ve třetí knize potká zraněnýho staříka a vy si povzdychnete, protože víte, že je to ten stařík, kterej pomáhal hlavnímu hrdinovi v první knize (což byl zas někdo jinej, protože, jak už jsem psal, každá kniha je o někom jiným). Ale na druhou stranu, pokud seženete například druhou knihu a první ne, nemusíte zoufat, protože na sebe příběhy nijak vzájemně nenavazujou, takže o nic nepřijdete a neztratíte se. Ty prolínačky jsou spíš jen takovým okořeněním. Mrkneme na příběhy, který nám zatím vyšly...

Vol. 1: Better Run Through the Jungle

"Kurva vojíne! Řek jsem vám, že toho rákosníka na tom stromě máte sejmout. Neřek jsem to snad dost jasně?"
"Ale seržante, já ho střelil přímo do srdce. Hned se svalil a bylo po něm."
"Jó? Moc mrtvej ale nevypadá, có?"
"Ale já ho fakt zastřelil, pane... Dokonce třikrát..."
Takovej rozhovor vás čeká hned na začátku této knihy. Co tomu předcházelo? Ozve se výstřel a kulka profrčí seržantovi kousek kolem koulí. Když se podívá do dalekohledu, uvidí, že vietnamskej ostřelovač pořád stojí na stromě. Pak se odehraje onen rozhovor a na dalším panelu vidíme skrze zaměřovací optiku vojínovy sniperky, že Vietnamec stiskl spoušt spíše náhodou. Je totiž tak trochu mrtvej, přestože to tak moc nevypadá.
První příběh nám nastíní situaci. Uprostřed masakru ve Vietnamu se znenadání objeví nová hrozba, která nestojí ani na jedné straně barikády. Prostě požírá všechno, kolem čeho projde. Hlavním hrdinou je tu mladej medik Kirk, kterej jako jeden z mála přeživších musí projít k nějakýmu většímu stanovišti... nebo prostě kamkoliv, kde bude aspoň trochu v bezpečí. Příběh je napínavej jak guma od tepláků a čtenář velmi rychle zjistí, že to, co drží v ruce pod lampičkou, je jeden z největších komiksových zážitků, kterej vytáhl z regálu svýho oblíbenýho e-shopu.
Líbí se mi na tom to, že nikde není vysvětlený, jak se tam ti zombíci objevili. Prostě tam jsou. To je podle mě dobře, protože když už se někdo pustí do vysvětlování původu chodících mrtvol, většinou to je nuda a klišé, který vás odtrhne od příběhu.
Kniha obsahuje sešity '68 #1 - 4 a jeden spin-off.

Vol. 2: Scars

Začátek příběhu se odehrává ve vietnamským městě Saigon (dnes se jmenuje Ho Či Minovo město). Saigon je právě ve fázi obléhání a celej hoří jak papírovej čert. Vojín Kuen Yam skončil úplně sám, samotinkej a neví, co si počít. Kolem něho nejsou ani jeho jednotky, ani ty americký a ani stopy po francouzích. Je prostě úplně sám. Teda jen na chvilku. Po krátké době už mu dělají společnost hnijící, smradlaví a chrchlající zombanáni. Je mu jasný, že se dlouho prosekávat mrtvolama nevydrží, když v tom přichází pomoc z hůry. Ne, není to Ježíšek, je to banda amerických vojclů ve vrtulníku, kteří se rozhodli, že zachrání nějaký přeživší kolem Saigonu a zdrhnou z války pryč. A tak Kuen utíká vzduchem. Jenže Vietnam je nevyzpytatelnej a stát se může cokoliv. A delta řeky Mekong se barví do černa, jak se mrtví probouzí k životu. Je to špatný místo na přistání. Jenže...
Příběh se posunul trochu dál a pořádně se rozpumpoval. Kniha Scars už není tolik strašidelná, jako Better Run Through the Jungle, ale zase z ní na vás dýchá taková ta úzkostlivá atmosféra. Z džungle se odevšad ozývá zkázonosná palba, na každým kroku bunkr, ktrej si těžkým kulometem střeží svůj perimetr, k tomu se od delty řeky valí vlna nemrtvých. Za srdce taky tahá fakt, že je snadný překročit tu mentální hranici, kdy už není tak jistý, kdo je vlastně netvor. Jestli zombáci, nebo lidi. Zoufalství totiž v lidech probouzí démony. Příkladem toho je seržant Abel Dawes, kterej zešílel a sám v lese si přivázal ke kůlům bandu chodících mrtvol, který se snaží vytrénovat. Jeho jednotka je mrtvá, tak se snaží vybudovat si novou, nemrtvou. Potkat ho v džungli znamená problémy.

Vol. 3: Jungle Jim

Brian Curliss je ostřílenej voják a americkej masomlýnek. Zabiják v rukou vlády, monstrum stvořený k rozsekávání nepřátel a k výrobě čerstvých vdov. Teď dřepí na okraji džungle někde v Laosu a pozoruje procházející jednotku vietnamských partyzánů. Pohled na něho je hrozivej. Na předloktí má kolem dokola přivázaný bambusový tyčky, aby se chránil před sečnýma zbraněma a před kousnutím od zomboňů. V rukách třímá samopal, za pasem automatickou pistoli a nůž. Na zádech mačeta připravená na odsekávání masa z kostí. V helmě vyrytej nápis Jungle Jim a na obličeji plynová maska. To je náš hlavní hrdina. Že to není žádnej beránek poznáme hned vzápětí, kdy z celé kavalerie Vietkongu nadělá během pár okamžiků mateří kašičku. Oproti prvním dvěma knihám tu máme hlavní postavu, která není bezmocným přeživším, co zdrhá z područí smrti, nýbrž smrťákem a likvidačním kombajnem, kterej se vrhá do hordy smrti dobrovolně. A proč? Brian opustil svou jednotku, aby se na vlastní pěst vydal hledat pověstnej přízrak, kterýmu se říká Jungle Jim. Je rozhodnutej pročesat každou píď džungle, dokud tohoto fantoma nenajde. Je si celkem jistej, že to není jen legenda. Jungle Jim je ve vyprávění jeho jednotky fenomén, kterýho chce najít za každou cenu. Proč? Neřeknu.
Na druhé straně je malá vesnička, kde francouzská misionářka učí místní děti základy křesťanství i matematiky a různých jazyků. Nikdo jinej tam není. Jen ona, děti, vietnamskej stařík s flintou, coby pomocník a strážce, a vietnamskej mladík s flintou, kterej stojí na stráži. A protože jsou tu zombíci na denním pořádku, naučili se jim celkem efektivně bránit a případným vpádům nemrtvých se jakž takž umí postavit. Ovšem hrozbu tady neznamenají jen chodící mrtvoly, ale může přijít i něco horšího. Lidštějšího. Bohužel.
Příběh se začne ubírat k pointě, když se tahle skupinka setká s Brianem a dozví se od něho, co je onen Jungle Jim. Madam misionářka nestíhá žasnout, po čem Brian vlastně jde.
Tady se vystřídali kreslíři. Tuhle knihu už nekreslil Nat, ale Jeff Zornow, což ničemu nevadí, protože kresba je furt boží a navíc bych řekl, že docela podobná. Minimálně má stejnej styl. Ze všech "šedesát osmiček" mi tenhle příběh přijde úplně nejlepší a fakt jsem ho jedním dechem přečetl třikrát po sobě. Hezky strávený odpoledne :) Líbí se mi, že je Brian pod maskou celkem sympatickej a hodnej chlapík, ale jak si masku nasadí, je z něho řezník. K té masce má jakejsi zvláštní citovej vztah, proto ji sundává opravdu jen když není zbytí. Taky se mi líbí, jak si během bojů pořád mumlá se svým imaginárním spolubojovníkem, kterýho oslovuje seržo.

Homefront

Tohle je odbočka z hlavní linie. Jedná se o čtyřdílnej spin-off, kdy se děj na chvíli přenesl z vietnamskýho bojiště do americkýho města Harbinger v Pensylvánii. Jestli si myslíte, že je to odpočinková věc, která nechá čtenáře na chvilku vydechnout, tak jste Kidwellovi skočili na špek. Zomboni totiž řádí po celým světě a nejinak je tomu tady. Příběh Homefront se skládá ze dvou dvoudílných minipříběhů. První se jmenuje Peece And Love a celý se to točí kolem výbuchu v jedné márnici. Z místa výbuchu se vynoří hromada zombíků a v jejich čele vyhlášená roztleskávačka Jenny Love. Samozřejmě po smrti... ale chodí a chutná jí. Jenže není sama. Zombies jsou sice nebezpečná věc, ale Jenny s sebou táhne věc, ze které jde strach největší. Je to tyran a šikan Johnny Love. Též po smrti... a nejen to... Po chvíli se malý, klidný městečko promění v jatka. Nakonec se všichni zavřou v jakési poliklinice, kde je od zombíků drží dál jeden doktor. Jak to asi dopadne?
Je to drsný, má to spád, dobře se to čte a je tam i dost strašidelných momentů.
Druhej minipříběh se jmenuje Dodgers a jeho děj je zasazenej do městečka Black Falls v Kanadě. Hlavníma hrdinama jsou dvojčata Doug a Bobby Hackerovi, kteří se zrovna vrátili z masakru ve Vietnamu. Jenže záhy zjišťujou, že šlápli z bláta do louže. I tady v mrazivých severních končinách se nemrtvým potvorám velice daří a je to dost znát. Tady už si Kidwell trochu pohrával, protože na scénu přichází i nemrtví jezdci na nemrtvých koních... takoví ti kanadští červení jízdní policajti. A k tomu všemu ještě nějakej po zuby ozbrojenej horal. Jestli je taky zombák, to zjistíte později. Aby toho nebylo málo, musí to všechno přečkat v chatce, protože se do toho všeho přidal i pěknej blizard. Hordy zombanů, jeden jezdec a jeden střílející, hrůzu nahánějící horal. A sníh se hezky barví do ruda.
Celej Homefront kreslil Kyle Charles a vypadá to peckově. Zatím existuje jen v podobě sešitů a není vydanej v souborné knize.

Vol. 4: Rule of War

Válka je u konce. Vietkong už přestává svým sokům v boji stačit a začíná jim téct do polobotek. Pro jedny je to dobrá zpráva, pro druhý je to špatná zpráva, no a pro někoho je to příležitost jak si vydělat. Protože jinej důvod pro to, co se v tomto příběhu děje, mě nenapadá.
Konec války je pro někoho jen jejím začátkem. Ten někdo je speciální agent CIA jménem Declan Rule. Spolu se svým cvičeným německým ovčákem, kterej se jmenuje Nero, má za úkol najít jednoho neskutečnýho hajzla. Jedná se o zmagořelýho neurochirurga Thana Morneaua, kterej si ze zombíků vyrábí loutky na ovládání a prodává je Vietnamcům. To, co drží zombíky při "životě", jsou elektromagnetický impulzy v mozku. Proto je rána do hlavy zastaví nadobro. Tenhle šmejd v bílým plášti jim na šišky přidělává elektrický udělátka, který jim do mozků vysílají impulzy z dálkovýho ovladače, takže je doslova můžete ovládat jak roboty. Do pupku jim nainstaluje baterie, který slouží jako zdroj energie a zároveň dávají "loutkařům" možnost zombíka v případě nouze odpálit jako docela silnou bombu. K rukám se jim přidělají různý sečný a bodný zbraně a máme na světě dálkově ovládaný zabijáky, jejichž smrt nebude vadit žádným pozůstalým. No a teď je v Declanových rukách tohoto doktorskýho idiota najít. Jako motivace Declanovi ještě slouží fakt, že je v tom i něco docela dost osobního. Celý se to odehrává v Kambodži.
Mzitím se snaží banda lidí zdrhající před nemrtvákama zmocnit letadla, aby konečně opustili tohle peklo a vrátili se ke svým blízkým. Je to vojín Kuen Yam a jeho banda přeživších, který známe z druhé knihy s názvem Scars. Ti se za docela nepříznivých podmínek setkávají s Declanem a mezi nimi a jejich cíly stojí jediná věc. Běs jménem Jungle Jim.
Završení ságy je naprosto grandiózní a líbí se mi, jak se nakonec osudy jednotlivých hrdinů všech příběhů propletou. Ale opět je to psaný tak, že není nutný číst předchozí díly. Kresbu opět bravurně zvládl Jeff Zornow a děj vás nenechá chladnýma ani na moment.

Hallowed Ground

Jedná se o one shot, kterej je obsaženej v knize Rule of War. Příběh je hodně, hodně moc napínavej a pěkně odsýpá. V jednom malým vidláckým zapadákově se banda posledních přeživších na poslední chvíli ukryje v kostele. Ukryje se tam před obří vlnou nechutných zombíků. Naštěstí se tam s nima ocitnou dva vojáci, kteří už mají nějaký to vraždění těchto pekelných kreatur za sebou. Tihle dva teď musí zvládnout jedno. Udržet civilisty v kostele naživu a nenechat kráčející zdechliny poskvrnit svatou půdu.
Je to fakt hroznej rachot. Kreslil to John Charles a má to takovej osobitej styl. Dva vojáci to solí kvérama do velkejch davů zombisynů a jeden z nich do nich šije i sniperkou ještě než vůbec vkorčí na horizont. Pěkně se to čte, ačkoliv to není ani tak strašidelný, jako spíš masakrózní.

Hardship

Tohle je další one shot, ale tenhle nacpali do knihy Scars. Hlavním hrdinou příběhu je Teddy Calhoun, voják, kterej se vrátil z války domů na svou farmu v Nebrasce. Válka na něm zanechala následky, který se začínají čím dál víc projevovat. Jednak se na něm podepsala válečná únava a druhak Teddy ještě trpí schizofrenií. A tak se mu díky halucinacím jeho klidná rodinná farma jeví jako nepřítelem okupovaný bojiště, na kterým zuří bitva. Takže musí udělat všechno, co je v jeho silách, aby ochránil svou rodinu. Je fakt, že rodina to chvílema vidí trochu jinak.
Tohle zas kreslí Jeff Zornow a je to fakt běs. Chvílema jsem měl pocit, že to šílenství na mě vyskočí ze stránek ven.Tenhle krátkej příběh bych nedoporučoval číst před spaním. Možná jen s plínkou.